Nadace Hollar

Ve dvou ohledech se Ladislav Čepelák stal neodmyslitelnou součástí české poválečné grafiky: Jako pedagog, který během téměř 40 letého působení na Akademii výtvarných umění vychoval desítky žáků nejméně dvou generací. Jako umělec, za kterým zůstalo obsáhlé, názorově konsistentní, umělecky přesvědčivé dílo. Jedněmi spojovaný s tradicionalistickou linií české grafiky, druhými uznáván pro svrchovanou profesionalitu, technické mistrovství a doslova fatální zaujetí pro své téma. Čepelákovo pojetí vizuálně oproštěného, nekonečného variovaného obrazu několika málo námětů vytvářelo v 70. a 80. letech dynamickou polaritu k druhé, na české grafické scéně tehdy dominující tendenci imaginativní figurace. Proti její literárnosti, obsahové jinotajnosti a rafinované spektakulárnosti se baladičnost Čepelákových grafik jevila jako přímočará poloha, vzdalující se celkovému vývoji. Teprve s odstupem času si uvědomujeme velikost étosu skrytého v každodenní rytecké práci, dobývající optické esence pomíjivých vjemů a neústupně čelícímu nemilosrdnému toku zrychlujícího se kybernetického času. Umělec, který vyšel z odkazu ještě 19. století (Veltruský park 1949-75, Zátiší 1952-53, Krajiny z Povltaví 1953-55, Hospody 1958-60, Slánská krajina 1961-63) dospěl v polovině 60. let k pozoruhodným černobílým strukturám prudkých světelných kontrastů, expresivně abstrahovaným panoramatům prolínajících se oblak a horizontů, kde se země, příroda a lidský osud slévají v nekonečném a znovu se opakujícím rytmu znovuzrození. Vždy však s neodmyslitelným respektem k syrové tíze, temné zemitosti a vnitřní monumentalitě krajiny (Oblohy 1964-66, Tání 1964-65, Orba, Pole 1974-75 …). Ve virtuozně a bezkonkurenčně zvládnutých hlubotiskových technikách leptu, akvatinty a nejposledněji i mezzotinty vytvořil za 40 let (1948-1995) 40 grafických cyklů, vyvíjejících se v širokém časovém oblouku i mnoha let. Se stoickým klidem a tvořivou trpělivostí pozoruje grafik rytmus přírodních procesů, které staví, ničí a znovu kreslí vzorce motýlích křídel, pavučin, ptačích hnízd nebo nostalgických slézů, a jsme svědky toho, jak jejich kresba přerůstá v příběh kosmický (Pavučiny 1963-66, Hnízda 1963-65, Listy 1969-72, Listy 1969-72, Housenky-Motýli 1987-89). Zdánlivě vnější nekonfliktní dílo provází podrobný deník, autorská kniha skic, myšlenek, návodů – tvůrčích, řemeslných – svědčící o osobní odpovědnosti, tvořivém neklidu a mužné fortelnosti. Tiskl na vlastnoručně zrekonstruovaném lisu z 18. století, hrál na houslích, které sám postavil.  Simeona Hošková 2010

„Dochází-li v procesu k odchýlení, výtvarný výraz slábne a stává se hluchým (tvrzení něčeho, mechanické převzetí nějaké výtvarné formy bez předpokladu pochopení), nemůže být nositelem výtvarného výrazu. Člověk měří veškerou skutečnost jen sám sebou ve fyzickém slova smyslu (tělesná práce se za určitých okolností může stát duchovní činností). Buď se nadhodnocuje nebo podceňuje, obojí je málo důležité … “

Ladislav Čepelák, 1991

V roce 1995 obdržel Ladislav Čepelák jako první osobnost české grafické scény Cenu Vladimíra Boudníka za mimořádný přínos české grafické tvorbě. Porota ve složení: ak.mal. Pavel Sivko, prof. Jiří Šalamoun, prof. Eduard Ovčáček, ak.mal. Jan Kavan, prof. Jiří Lindovský, PhDr. Hana Larvová, Mgr. Jana A. Brabcová, PhDr. Simeona Hošková