Eva Čapková / Dialog
Výstavu Evy Čapkové nazvanou Dialog pořádá ve svých prostorách pražská divadelní scéna Viola. Autorka zde představuje soubor magnetických maleb a monotypů, tvořící jediný tematický cyklus inspirovaný básní Vladimíra Boudníka. Výstavu v divadle Viola můžete vidět do 11. července 2022.
Slovo dialog patří k pojmům s širokou škálou významů a ve výtvarném umění to platí obzvláště. Proces vzniku každého díla může být chápán jako dialog – rozhovor umělce sama se sebou, se svým dílem, se světem a s Bohem. Tvůrčí proces je navíc dialogem umělce se všemi jeho minulými díly, dokonce i s jinými umělci, často vzdálenými v prostoru i čase, a s jejich díly. Komorní výstava Evy Čapkové v divadle Viola, nazvaná Dialog, představuje jediný tematický cyklus maleb a monotypů inspirovaný bezejmennou básní Vladimíra Boudníka z roku 1952.
Spíše než o dialogu pojednává zmíněná báseň o jeho marném hledání, o jeho odmítnutí a velkém osamění tvůrce. Vladimír Boudník žil v letech 1951-52 u svého přítele Bohumila Hrabala v ulici Na hrázi v Libni. Právě v té době se paralelně se svými výtvarnými aktivitami nejintenzivněji zabýval literární tvorbou. Svůj podíl na tom měly nepochybně vášnivé polemiky o literárních otázkách, vedené tehdy se spisovatelem Hrabalem a básníkem Bondym a ústící někdy do prudkých hádek a sporů. Vedle pocitů umělce-outsidera uprostřed totalitní společnosti na počátku padesátých let se do nálady básně pravděpodobně promítlo i zklamání z podobných sporů a z pocitu nepochopení ze strany blízkých přátel.
V oblasti výtvarného umění měl Vladimír Boudník jediného oddaného a opravdového následovníka – grafika Oldřicha Hameru, který po sobě zanechal jedinou žákyni a pokračovatelku – Evu Čapkovou. Její učitel ji zasvětil do netradičních výtvarných technik, Boudníkových i vlastních, zejména aktivní grafiky, strukturální grafiky a inovativních přístupů k monotypu. Zvláště pozoruhodná je skutečnost, že na Hamerův podnět Čapková znovuobjevila také techniku magnetické grafiky, originální metodu Vladimíra Boudníka, která byla po umělcově smrti v roce 1968 na celé půlstoletí zapomenuta. Princip magnetismu dokázala navíc úspěšné přenést i do malířského média a stala se tak iniciátorkou magnetické malby.
Na rozdíl od původního Boudníkova postupu založeného na použití elektromagnetu vyvinula Čapková vlastní metodu, která využívá v grafice i malbě permanentní feritové magnety. Princip magnetické malby spočívá v nanášení bezbarvého laku s příměsí ocelových pilin na plátno nebo dřevěnou desku, podloženou zvolenou konfigurací feritových magnetů. Působením magnetického pole se piliny uspořádají do jemných obrazců siločar, které po zaschnutí laku zůstanou v malbě zafixovány. Finální zpracování malby provádí umělkyně buď akrylovými barvami, nebo ponechává lak obarvený pouze pilinami, záměrně vystavenými korozi.
Většina prací Evy Čapkové na aktuální výstavě ve Viole byla vytvořena právě technikou magnetické malby. Tematickou dominantou cyklu Dialog je čtveřice maleb na čtyři motivy vybrané z Boudníkovy básně: Apollinaire, Breton, Picasso a Jarry. Autorka provedla magnetické malby na dřevěné desky ze starých transportních beden. Vedle přirozené kresby letokruhů a suků se nechala inspirovat škrábanci a poraněními dřeva, ale i dochovanými symboly, nápisy a čísly, které jsou stopami individuální historie jednotlivých desek. Malby jsou obarveny převážně zkorodovanými pilinami a lokálně též bílou barvou.
I další magnetické malby z cyklu Dialog jsou realizovány na podložkách ze dřeva – na překližkových deskách a na profilovaných plotových latích. Latě či kůly symbolizují nepochopení, nekomunikaci a naprosté osamocení. Malba na jejich povrchu byla vystavena působení ohně a spálená místa tak představují duševní stigmata, jizvy a rány. Druhý tematický plán výstavy představují monotypy s portréty Vladimíra Boudníka a jeho blízkých, vesměs již také zemřelých přátel: grafika Oldřicha Hamery, hudebníka Vladislava Merhauta a fotografa Ladislava Michálka. Fragmentárnost portrétů reflektuje vzpomínání na blízkého člověka, při kterém se dříve než celek tváře pozvolna vybavují její dílčí nezaměnitelné rysy.
Co se týče samotného přístupu k umělecké tvorbě, charakteru výtvarného projevu i technických metod je kontinuita v linii Boudník–Hamera–Čapková zcela evidentní. Do jaké míry je však otázka ne-dialogu aktuální a jaká je souvislost mezi postavením umělce na počátku padesátých let a nyní? Přestože společnost žije v demokracii, oficiální svět umění ovládá skupina autoritářů, kteří se rozhodli podstatu umění tzv. „předefinovat“. Za progresivní umění lze uznávají pouze konceptuální kreaci, instalaci či performanci, zatímco tvorbu v klasických médiích ignorují jako zaostalost. Autentický umělec, pracující v malbě, grafice či soše, se stává znovu izolovaným osamělcem a společenským outsiderem. Není proto překvapivé, že Eva Čapková nalezla inspiraci právě v Boudníkově básni vyjadřující ne-dialog a osamění.
Text: Jiří Bernard Krtička
Foto: Daniel Kreissl
