Nadace Hollar

22.10. 2019 - 1.12. 2019

Galerie Magna, Bieblova 3, Ostrava
22. 10. – 1. 12. 2019

Jiří David rád překvapuje diváky. Už jsme si zvykli, že pokaždé přijde s něčím novým. Nadchne se zajímavými materiály, jejich nečekanými kombinacemi a také rád provokuje. Pokud ale budeme přemýšlet o tom, co vlastně chce divákovi říci, jaký obsah jeho práce mají, pak to nebude jednoduché. Jako většina současných umělců i on skrývá sdělení uvnitř formy, přesněji, forma je vlastním obsahem díla. Tak tomu bylo v počátcích modernismu a je tomu tak dodnes.

Ale poslední dva cykly Jiřího Davida; malířský, který zatím diváci neviděli, a fotografický, Stíny Giacomettiho, právě vystavený, mění naše dosavadní představy o tomto umělci. Je těžké říci, zda jde o vědomý či nevědomý příklon ke spiritualitě, nebo zda se jedná o nějaký další experiment jeho nepokojné tvůrčí duše. Tím není řečeno, že v předcházejícím jeho díle neexistoval spirituální rozměr. Byl tam vždy. Bez této skutečnosti by nebyl David umělcem, ale spiritualita neměla v jeho tvorbě taktovku v ruce, nebyla sólistou, prvními houslemi, tak jako je tomu nyní v cyklu Stíny Giocomettiho. Něco se s Davidem děje!

Bohužel, nikoho zatím nenapadlo vydat encyklopedii stínů nebo historii stínů v literatuře a v umění. Bylo by to zajímavé čtení, nemluvě o vizuálním doprovodu s příklady z dějin malířství. Magie stínů vždy přitahovala umělce i spisovatele. Podivuhodný příběh Petra Schlemihla od Adelberta von Chamisso líčí osud muže, který prodal svůj stín a pak osaměle bloudí světem a zoufale svůj stín hledá. V jedné Andersenově pohádce vede stín samostatný život. Vydává se za učence, který ho lehkomyslně zavrhl, samotného učence představuje jako svůj stín, a nakonec ho zabije. Existuje řada interpretací stínu v literatuře, filmu a dokonce i v hudbě. Ve starověku byl stín spojován s duší. A takové chápání stínu je myslím nejblíž právě k Giacomettiho sochám. Extrémně protáhlé, skoro ploché, téměř nehmotné figury připomínají večerní stíny. Zcela odporují sochařském umění, které pracuje s hmotou a tíží, představují jakési sochařské paradoxy.

Co dělá s Giacomettiho sochami, které vypadají jako stíny, Jiří David? Vytváří stíny stínů. Ve filosofickém jazyce to znamená potvrzení iluzornosti existence. A co víc, iluzornost samotné iluzornosti. Ruský básníka devatenáctého století
Fjodor Ťutčev má o tom báseň. Nevím, zda je přeložena do češtiny, a tak ji volně převyprávím: Pohleď, jak světlá sloup dýmu, když stoupá k nebi, jak pableskuje jeho stín po zemi, náš život není zářivým sloupem třpytícím se ve světle měsíce, ale jen jeho mihotavým stínem.

Drahý Jiří, vítáme tě v naší Platónově jeskyni. Není nás tady mnoho. Sedíme zády k ohni a pozorujeme stíny padající na prázdnou stěnu. Přisedni, budeš naším hostem.

text Viktor Pivovarov