Nadace Hollar

26. LAUREÁT CENY VLADIMÍRA BOUDNÍKA

Bio okénko

Jan Vičar, *1967 ve Svitavách, studoval na AVU v Praze, Ateliér krajinomalby (doc. Hodonský), Ateliér grafiky (doc. Lindovský), řadu let se věnoval pedagogické činnosti, naposledy jako vedoucí Ateliéru grafiky, PF MU v Brně. Žije a pracuje převážně v zahraničí. Od Académie Des Beaux Arts obdržel cenu Maria Avatiho, získal tak nejvyšší ocenění za grafickou práci na světě.

rozhovor

Světoobčan a grafik Jan Vičar

S Janem Vičarem se známe od roku 2008, kdy jsem ho oslovila s návrhem uspořádání výstavy v Oblastní galerii v Liberci, resp. v Galerii umění Karlovy Vary. Od té doby o sobě víme. Nevím, jak on mne, ale já se snažím jeho dílo i životní přesuny alespoň vzdáleně sledovat. Nyní mne velmi těší, že mohu být aktivně přítomna jeho ocenění a vyhlášení 26. Laureátem Ceny Vladimíra Boudníka.

Jene, tento rozhovor by měl být především o vaší umělecké, zejména grafické, tvorbě, vaší tvůrčí minulosti, současnosti i plánech do budoucna. Právě jste se stal Laureátem Ceny Vladimíra Boudníka, která je každoročně udělována za „tvůrčí přínos české grafice a za přesvědčivý a výrazný tvůrčí přínos v dané oblasti “, takže mi dovolte, abych se zastavila právě u tohoto ocenění. Ve vašem případě není o kreativitě, grafické dovednosti a uměleckém přínosu pochyb, ale nejedná se spíše už o přínos grafice evropské či rovnou světové v souvislosti s vašimi častými a dlouhodobými pobyty v zahraničí, při kterých neúnavně tvoříte, či vaším lehce nomádským způsobem života? Jsou pro vás v dnešní době geografické hranice důležité?

Geografické hranice jsou důležité. Jejich překročením si uvědomíte (zvláště v Africe), že vstupujete do jiné země s jinou kulturou a zvyky. Také se může stát, že hranici nepřekročíte, třeba proto, že je zaminovaná. Stalo se mi to na jihu Maroka, když jsem chtěl v poušti přejet do Mauretánie. Zastavili mne náhodou vojáci a o této skutečnosti mne informovali. To vás pak odradí od procházek po poušti. V Maroku tvoří výraznou geografickou, ale i kulturní hranici Atlas od severu k jihu. Obyvatelé ze severozápadní části by nikdy nejeli na jihovýchod do pouště mezi nomády, berbery a Araby. Tak jsem tam jel….

Jaký je váš vztah ke grafikovi, jehož jméno ocenění nese? A je, anebo byla pro vás v nějaké vaší tvůrčí fázi Boudníkova tvorba inspirativní?

Boudník přenesl svým fyzickým způsobem práce do té doby upachtěnou grafiku do polohy výrazného experimentu s konceptuálními přesahy, např. jeho exhumované grafiky, kdy nechal zrát a rezivět plechy v zemi, jsou vynikající. Myslím, že takřka každého musí inspirovat svým nasazením a pracovitostí.

Jste držitelem řady ocenění, včetně několika cen v různých kategoriích v soutěži Grafika roku, ocenění na mnoha zahraničních grafických soutěžích i velmi významného ocenění francouzského, které jste obdržel v minulém roce. Jak moc jsou tato oficiální potvrzení kvality vaší práce pro vás důležitá? Posouvají vás někam dál?

Těch ocenění jsem zase tolik nedostal, také nedokážu přesně posoudit, jak je které prestižní. Myslím ale, že prestiž ceny je budovaná na tom, kdo ji dostal v minulosti před vámi…to by mělo být měřítkem do budoucnosti. Cena Maria Avati, kterou mi dala Academie-Des-Beaux-Arts v roce 2018 je spojena s velkou výstavou v centru Paříže v prostorách Institutu France a výraznou finanční odměnou. Samozřejmě je s tím snad spojená nějaká prestiž mezi „uměleckými kruhy“ tady ve Francii. Snažím se „posouvat“ a určitě bych se „posouval“ i bez ceny.

Jak moc jste byl překvapen a potěšen aktuálním oceněním? Ptám se na to proto, že mám dojem, jako byste dával vale česko – moravské kotlině a plně se soustředil na zahraniční aktivity. Z mých předešlých otázek je také zřejmé, že mnoho času trávíte na cestách, studijních zahraničních pobytech a před několika lety jste se dokonce částečně usadil ve Francii. Co vás pudí k neustálým změnám a nutnosti začínat stále znovu? Je to určitý životní neklid? Projevuje se i ve vašem díle?

Hmmm, byl jsem překvapen už jen proto, že jsem byl v minulosti asi desetkrát nominován. Nevynikám zrovna velkou diplomacií a spousta lidí u nás (z umělecké a kunsthistorické branže) ví, co si o nich myslím.  Pak je tedy logicky vše ztíženo. Protože nejsem „společensky správně zařazen“, tak jsem se o některých věcech vůbec nedozvěděl….  Neřekl bych, že dávám něčemu „vale“, prostě mne to tady vždy přestane po čtyřech měsících bavit a musím někam vypadnout. Ta naše kotlina, jak říkáte, je příliš zahuštěná. Všechno je v jednom hrnci, jehož jediný střed je v Praze. Tak to prostě střídám s Francií, Afrikou a někdy USA. Cítím se ale dobře i na Ukrajině. Jsou to geograficky velké země, kde když ujedete 1000 km, tak se ocitnete v kompletně jiném regionu s jinými lidmi, krajinou, jak tou kulturní, ale i přírodní a to je bezpochyby inspirující. Nevím, jestli je neklid v mojí práci, spíše v mém životě. No, ale ten je zase přímo spojen s mojí prací, takže asi ano.

Díky vašemu přesunu do Francie jste možná mnoha lidem sešel z mysli. Můžete prozradit něco více o vašem aktuálním zahraničním působení? Každý váš pobyt v cizině přinesl do vaší tvorby něco nového. Co přinesl ten současný?

Tady v Remeši jsem od města dostal zdarma ateliér. Každé větší město disponuje nějakou „vysloužilou“ továrnou, kde můžete požádat o ateliér od jednoho měsíce až na několik let. Obecně se tomu říká Friche Artistique. Naše pobočka se jmenuje La Fileuse, česky Prádelna. Jsem tu už potřetí na pět měsíců. Každá změna něco přináší. To nemluvím o tématech, ale o pocitu, že umělec má ve Francii jiný status než u nás. V kotlince nedokážeme skoro ani vyslovit slovo „umělec“, u nás se říká „výtvarník“, no to je ale v anglickém překladu „craftman“, někdo, kdo vyřezává dřeváky z lipového dřeva. Ve Francii, pokud ukážete dobrou věc a nemusí to být nutně v prestižní galerii, tak si vás lidé váží, respektují, a to i na vesnici. Zde je umělec někdo, kdo se odlišuje v dobrém slova smyslu, a proto je mu věnována pozornost. Asi bych to nejlépe dokumentoval na následujícím příkladu. Slavná šansoniérka France Galle nazpívala nádhernou oslavnou píseň „Cezanne peint“, Cezanne maluje. Nedokážu si představit, že by u nás nějaká pophvězdička zpívala třeba o Reynkovi. I když Ivan Mládek má lehce parodující píseň Chitussi, Chitussi namaluj mi fikusi, já ti za to zaplatím jeden, dva tři primusy. Mám spoustu příkladů. Nedávno jsem se bavil s jedním „obyčejným“ řemeslníkem a ten mi začal bájit o Yves Kleinovi. No, to ale není zrovna umělec jednoduchý na porozumění.

 Navíc mi hraje do karet to, že jsem tu jakousi kuriozitou z východu. To není myšleno politicky, ale spíše geograficky (jsme zase u hranic). Každá země je pro Francouze na východ, tudíž i Německo. Teď pracuji na dvou velkých obrazech a dokončuji asi už potřetí tisky k lidové písni „Pasol Jano tri voly“. Už jsem to měl hotové, pak jsem to vyhodil na radu jakéhosi kunsthistorika. Tak to dělám znovu, možná je tam jakási personifikace s hlavni postavou. Chci se ale brzy vrátit ke „Generálovi“ a spojit to nějak s videem, mluveným slovem, tedy fyzickým vyprávěním toho příběhu atd.

Moje otázky se strefují do vašeho cestovatelského či osobního života, ale myslím, že to je na místě, protože vaše grafiky jsou v podstatě váš osobní vizuální deník a vaše prožitky jdou ruku v ruce s obsahem grafik. Váš život je plný nejrůznějších příběhů a inspirativních momentů a někomu by vydal na životů několik. Jak tedy probíhá selekce zážitků či motivů? Dá se říct na jakém základě si řeknete, že tento moment stojí za to ho výtvarně zpracovat a jiný ne?

Motivy beru ty nejsilnější, které zůstávají trvale uloženy v mé mysli a je těžké se jich zbavit. „Dívka a trn“ je příběh dvanáctileté dívky, která dostala v poušti infekci tak, že stoupla na trn, poté dostala otravu krve a zemřela.

Vaše grafiky jsou plné dějů, ale také linií a barev. Vše dohromady se podporuje tak, aby vznikl fantaskně magický a ikonograficky bohatý svět na papíře. Právě formát podložky je to, co diváka většinou zaujme na první pohled. Jste známý tím, že mnohé vaše práce jsou opravdu nadstandartních velkostí. Možná to dnes už tak překvapivé není, ale v době před dvaceti lety jste přinesl něco zcela nového a nemyslím tím samozřejmě jen velikost formátu. Co vás vedlo k používání tak rozměrných formátů? Nesetkal jste se s výtkami, že to je jen „póza“?

Myslím, že nemám jen ten magický svět. Moje práce se pohybuje na hraně konceptu, minimalistického záznamu, art brut až po, jak říkáte, narativní tvorbu. S „pózou“ jsem se nesetkal. Kdybych se setkal, tak by mi to bylo jedno. Mám rád skutečné lidské měřítko, a to vám umožní velký formát nebo malý. Ve velkém formátu se můžete pohybovat i motorovkou, takže výhody jsou nesporné. Navíc dřevo je teď skoro zadarmo. Také jsem si pořídil před lety obrovský lis, a to se musí využít, i když ve Francii zůstávám u mojí staré alpakové lžíce.

Vedle tisků velkých formátů, jejichž vznik je pro vás také fyzicky náročný, jste ovšem také autorem drobných nunciózních grafik. Mám nyní na mysli zejména vaši nejznámější sérii mědirytů z roku 2002 s názvem Králíci. Nejen tato práce dokládá, že jste opravdu univerzálním grafikem, který obsáhne experimenty i nejtradičnější grafické techniky. Je ale zřejmé, že techniky jako linoryt nebo dřevoryt vám vyhovují více. Najdete si i nyní čas k práci na něčem „křehkém“?

Na výstavu do Paříže jsem si udělal vlastní papíry pro tisk těch králíků, aby toho nebylo málo, tak jsem do nich zalil králičí chlupy a pocákal je králičí krví. Pak jsem to nechal pěkně plesnivět čtyři týdny v igelitu. V Japonsku jsem hodně kreslil, a to bych chtěl zpracovat do menších formátů. Ale bibliofilie Hold je taky docela „křehká“.

Na počátku vaší kariéry jste byl označován za krajináře a romantika. Jak moc jsou krajinomalba jako disciplína a romantika pro vás důležité dnes?

Myslím, že romantické chvíle vás provází pokaždé, když cestujete a nespíte v hotelu. Někdy je ta romantika taky na hraně. Když jsem byl v Johannesburgu přepaden pěti muži s noži, tak jsem měl romantiky plné zuby. Koledoval jsem si ale o to. To je dlouhý příběh…Krajina se mi teď trochu vytrácí nebo spíše je v rovnováze s figurálními náměty. Vzhledem k tomu, že u nás bydlím v lese, tak krajinu musím v tvorbě mít nebo aspoň dřevo z toho lesa.

V prvním zásadním textu z roku 2005, který shrnul vaši dosavadní tvorbu, se Radek Wohlmuth zmiňuje též o intenzivní literární inspiraci např. J. R. Tolkienem nebo Franzem Kafkou. Jednalo se vyloženě o ilustrace?

To byly ilustrace, které jsem si udělal pro sebe. Dnes to vůbec neukazuji.

Text hraje ve vašem díle kontinuálně důležitou roli a tím prozrazuje váš pozitivní vztah k literatuře. Sám také píšete. Vnímáte svoje texty pouze jako doprovod k tiskům, anebo je považujete za samostatné literární útvary? Může existovat jedno bez druhého?

Vztah k literatuře mám od mala. Moje maminka pracovala v knihovně, takže jsem přečetl vše, co bylo dostupné. Teď sleduji současnou francouzskou a americkou literaturu, ale i filmovou tvorbu. Moje texty doprovází obrazy nebo obrazy texty, co já vím. Funguje to samostatně, texty nejsou psány proto, aby „vysvětlily“ obraz.

Letmo jsme se v rozhovoru dotkli minulosti i současnosti, takže se zbývá zeptat na umělecké plány do budoucna.

Pokud to dobře půjde, tak se snad v květnu uskuteční moje první velká výstava v Paříži. V říjnu bych měl mít taky asi rozsáhlou výstavu v Arizoně ve Phoenixu v Galerii Step. Příští rok snad v ThaiPei na Tchaiwanu v Národní knihovně, kde by se prezentovala ta bibliofilie Hold. Pak nevím, chci jet zase do pouště, tak třeba v poušti nebo na Madagaskaru.

V březnu 2021 / Markéta Kroupová – kurátorka sbírky malby a grafiky Oblastní galerie Liberec