Nadace Hollar

16.4. 2019 - 11.5. 2019

Galerie U Prstenu, Jilská 449/14, Praha 1

Sheflicks her wordslike lit matches. They drop delicately, burning.
― Kate Tempest,The Bricks that Builtthe Houses

V knize věnované Francisi Baconovi hovoří Gilles Deleuze o třetím oku, oku haptickém, taktilním, a taktovidoucím. Vizualita, jak ji chápeme posledních několik desetiletí, je přitom něčím docela odlišným. Jsme společností obrazovou – rozhodně ne však obraznou, což mj. demonstruje právě nadužívání zraku jako výrazu konkrétního, distancovaného, tj.manipulativního postoje ke světu, jehož se ovšem ruka nedotýká, který nevoní, nevydává zvuk a je bez chuti. Všechen hédonismus metafory, pohybu v tušeném, nejasném, v barvě, v prostoru, nahradila transparentnost smyslů, korektnost konceptu, přesvědčení o tom, že komplexnost živoucího lze shrnout v pozitivním nálezu. Takové plýtvání! Takový nedostatek!
Každý systém je otázkou stanovení vnitřních hranic. Landscape a inscape. První je vnější, druhé vnitřní – na první se lze dívat, druhé ohmatávat. Mezi optickým a haptickým přitom intuitivně existuje podobný rozpor, jako mezi imaginativním a fantazijním. První je sdílené a nezúčastněné, druhé osobní a mimo kontrolu. První je určeno ke komunikaci, druhé k prožívání. Co se stane ve chvíli, kdy se z inscape stane landscape? Jestliže je dvojice optické/ haptické spojena s Aloisem Rieglem, který ji uplatnil při popisu (hmotného) reliéfního umění, potažmo Deleuzem, jejž ji aplikoval na smyslnou Baconovu malbu, duo imaginace/ fantazie se poprvé objevuje v úvahách Thomase Coleridge o limitech poznávání a později u Rogera Scrutona, který jeho prostřednictvím zaútočil na ostentativní (pornografickou) fotografii. S tímto vědomím přemýšlím nad pracemi Lenky Falušiové, nad jejich kresebným základem, přemýšlím nad její volnou kresbou i grafickými tisky, nad obsáhlostí spektra, které nejen ukazují, ale jež především dávají pocítit. Její práce je postavena na nekonečném množství detailů, zlomků a jednotek, které společně vytváří pevnou strukturu, systém, shluk – chaos – spleť. Demonstruje pestrost, evokuje soustředění i zahlcení. A volá přitom po tichu, protože využívá delikátnosti náznaku, vrstvení, pomalého odhalování (se). Není to struktura znaků, není to lineární systém. Ani jedno tady nehledám – a také nenacházím. Tím, co mne fascinuje, je plnost prostoru. Způsob, jakým s ním, tj. s absencí konkrétního a jeho revokací, dokáže zacházet. Oko klouže po povrchu, boří se, propadá, tápe, hledá – a nachází. Stává se hybridním, třetím: rozpor mezi taktilním a optickým neexistuje.
Barbora Kundračíková