Nadace Hollar

Krátce před svými sedmaosmdesátými narozeninami pokojně zemřel ve svém venkovském domě v Hrušově všestranný tvůrce a objevitel nových uměleckých postupů Josef Hampl. Od počátku šedesátých let náležel k talentovaným protagonistům české strukturální abstrakce na poli grafiky i malby. Koncem desetiletí se jeho výtvarný názor změnil, nikoli však autenticita jeho tvůrčího hledání.

Josef Hampl se narodil v Praze 17. dubna 1932 v rodině pánského krejčího. Po zrušení živnosti svého otce nastoupil v padesátých let nuceně na dělnickou práci v podniku Pragovka ve Vysočanech. Přitom soukromě studoval na Škole dekorativních umění u prof. J. Masáka. Rozhodujícím impulsem pro jeho ranou tvorbu se stal kontakt s Vladimírem Boudníkem, který byl zaměstnán rovněž ve Vysočanech, v sousední továrně Aerovka. Na setkání z roku 1959 Hampl později vzpomínal slovy: „Boudník byl velmi silná osobnost a měl na mou práci velký vliv. I když jsem se bránil napodobovat Boudníkův rukopis a technické postupy, prošel jsem prakticky jeho názorovou i technickou školou.“
Inspirován Boudníkem opustil figurativní tvorbu i tradiční grafické postupy a přiklonil se k abstrakci a inovativním technikám – aktivní a strukturální grafice. Postupně začal nacházet svůj osobitý projev. Jeho typické strukturální matrice jsou vytvořeny kompozicí vláken a útržků textilií různé jemnosti a textury, fixovaných nitrolakem na kovovou desku. S oblibou pracoval tzv. negativním tiskem, tj. tiskem světlou barvou na černý papír, jindy používal slepotisk. Tvořil též metodou přímého otisku zkorodovaných plechů. Vyvrcholením jeho strukturálně grafické tvorby je cyklus Planety (1967), kde dosáhl mísením laků s odlišnou dobou schnutí mimořádně subtilních a bohatých struktur.
V průběhu šedesátých let se Josef Hampl zabýval rovněž abstraktní malbou a začlenil se do historicky významného proudu české strukturální abstrakce. Pro jeho malířský postup jsou charakteristické struktury, vytvářené přidáváním sypkých příměsí nebo škraloupů ze zaschlých laků do pojiva. V téže době se intenzivně věnoval také technice frotáže, prováděné na různých reliéfních površích včetně vlastních strukturálních maleb. Vzniklé kresby, označované jako monofrotáže, někdy dotvářel navalováním barvy z válečků různé šířky. V této linii Hamplovy tvorby dosáhl největšího ohlasu cyklus Židovský hřbitov (1967), který vznikl frotáží pryskyřičných odlitků hebrejských nápisů ze starých židovských náhrobků.
V roce 1967 získal Josef Hampl místo instruktora v grafických dílnách Akademie výtvarných umění, kde setrval až do roku 1990. Zde vyvinul techniku kontratypu – monotypu tištěného na litografickém lisu. Série kontratypů s rastry (1968), založená na geometricky uspořádaných vertikálních a horizontálních rastrech signalizuje zásadní předěl v jeho uměleckém vývoji – obrat od expresivní abstrakce k racionálnímu a úspornému uspořádání obrazové plochy. Nové směřování se naplno projevuje v geometrizujících kresbách, malbách a reliéfech ze sedmdesátých let, jimiž se umělec načas připojil k proudu konkrétního umění.
Osobitou autorskou technikou Josefa Hampla se v první polovině sedmdesátých let staly šité koláže z vrstvených papírů různých druhů a zabarvení, vzájemně prošitých buď kancelářskými sponkami, nebo pomocí šicího stroje. Jejich kompozice odrážejí autorovo tíhnutí ke geometrické racionalizaci. Šité koláže byly předstupněm šitých kreseb, tvořených v nejčistší formě světlým plátnem prošitým černými nitěmi. Šité kresby, zavěšené volně v prostoru na způsob japonských svitků kakejiku, se v řadě Hamplových výtvarných inovací staly projevem nejoriginálnějším a nejvíce oceňovaným. Dlouhé prameny jejich volných nití, jemně se pohybující v proudění vzduchu, znamenaly vysvobození z racionální přísnosti a vrátily do díla aspekt náhody a nespoutaného života.
První zahraniční výstava Josefa Hampla se konala roku 1967 na Staré radnici v německém městě Erkelenz, koncem šedesátých let vystavoval ještě na dalších místech v Německu, Rakousku a Belgii. V následujících dvou desetiletích normalizačního režimu byly jeho možnosti vystavovat doma i v zahraničí značně omezeny. Po roce 1989 se naplno vrátil na výtvarnou scénu a své dílo prezentoval řadou samostatných výstav doma, v Evropě i ve Spojených státech. Závěrečných pětačtyřicet let života strávil po boku své ženy, fotografky Hany Hamplové. Do posledních dnů tvořil v podkrovním ateliéru v malebné venkovské chalupě v obci Hrušov u Benátek nad Jizerou. V tomto domě se jeho život také uzavřel dne 25. března 2019.
Josef Hampl náleží k výrazným uměleckým osobnostem, které na přelomu padesátých a šedesátých let navzdory nepřízni komunistického režimu iniciovaly široký proud expresivně abstraktní tvorby, kterým se české umění rovnocenně připojilo k soudobému evropskému informelu. Na počátku tvůrčí dráhy byl podobně jako mnozí jeho vrstevníci inspirován charismatickou osobností Vladimíra Boudníka, od něhož se mu dostalo osobní rady i povzbuzení. Na sklonku šedesátých let se jeho výtvarný názor výrazně proměnil, aniž by to však cokoli ubralo na intenzitě jeho hledání v oblasti nových možností výtvarného projevu. V řadě autorských inovací, které během života objevil a rozvinul, je nejvíce obdivována technika šité kresby. Za originální přínos v oblasti umělecké grafiky byla Josefu Hamplovi sice opožděně, ale právem udělena loni Cena Vladimíra Boudníka.

Obr. shora dolů:
Josef Hampl kolem roku 2000, foto Vladimír Krédl

Prostor ticha, 1965, malba kombinovanou technikou

Z cyklu Planety, 1967, strukturální grafika

Bez názvu, 1963, strukturální grafika

Nepostižitelné hry XIX, 1987, šitá kresba na plátně

Zdroj: