Nadace Hollar

Umělecká díla jsou nabídkou k dialogu. Umělecká díla hodná toho jména ovšem nevyzývají k rozhovoru o banalitách a nevedou se triviální řečí. Už samotný způsob vyjadřování nebývá běžný a každého autora stojí značné a trvalé úsilí. Jako každá řeč se i tato opírá do určité míry o již známé formulace, o rozpoznatelné tvary, zažité barevné vztahy a konfigurace. Při vnímání výtvarných děl nám pak běží hlavou různé náznaky, shody či rozdíly, odkazy na kontexty a na naši kulturní zkušenost. Nicméně propracovaný autorský jazyk vždy svědčí o existenci zvláštního světa, který zrodila imaginace vedená touhou, pochybami, tušením a završená konečným uspokojením. Svět to bývá privátní a v důsledku toho zpočátku i hůře přístupný. Autor takový svět hledá i tvoří, a proto nám může být sdělení o něm cizí, ale s rostoucí mírou osvojení této nové řeči mu začneme rozumět, začne nás pohlcovat a násobit svět náš, obrací nás k dosud nezažitým počitkům, opomíjeným představám, v hloubi uloženým sedimentům naší zkušenosti a v dáli probleskujícím obzorům.Východiskem pro oba autory byla grafika, oba ji ovšem brzy přestali chápat jako imperativ ustálené kategorie. Naopak se jejími inherentními praktikami, jako je množení, přenášení, stlačování či prostupování, nechali inspirovat k postupům, které lze rozšířit i do dalších uměleckých domén, jako je kresba, malba, autorská kniha, objekt a instalace.

Jan Měřička vytrvale a citlivě sčítá ozvěny pobývání v čase. Vše se odehrává v průsečíku minulosti a budoucnosti, a jakkoliv se snažíme současností žít, 
nikdy se jí nemůžeme zmocnit. Odtud možná pocházejí jemné Měřičkovy siluety, které jsou jenom zachvěním v čase, zoufalou snahou uchovat živou a plnou 
existenci v nezadržitelném proudu překotně uplývajícího času. Poselství to ovšem není tragické, nýbrž hravé a laskavé. Měřičkův svět si je vědom své existenciální křehkosti, kterou však proměňuje v rezonanci intenzity, obejmutím všepropojujícím obzorem.

Miloslav Polcar vrství a prostupuje hmoty, které se v efemérním otisku stávají zpřítomněním jadrné a přitom fluidní materie. Zájem o texturu, v různých uměleckých tendencích obnovovaný, je opět uchopený novým způsobem. U Polcara se rozvinul v kosmickou explozi samovznikání. Není to tedy textura apokalyptické hrozby, ale radostného zrození, nedohlédnutelného vrstvení a ukládání, které se vždy stává obnovovaným počátkem. Ponořit se do přelévajících se forem, zježených krakelek a rozplývajících se gejzírů znamená oddávat se životu 
majícího účel především v sobě samém.

Výstava je setkáním dvou světů. Její autoři jsou přátelé, ale také vyhraněné individuality, což je jistě mimo jiné důvodem ocenění, jež se jim za jejich díla dostává. Obracejí se na nás s promluvami, které předpokládají poučeného diváka, kladou nám určité překážky, které musíme překonat, pokud jim chceme porozumět. Ale zůstaňme dychtiví poznat ony jiné způsoby světa, které nám otevřou nové obzory a odkryjí hloubky, jež pak mohou být i naše. text: Aleš Svoboda