Nadace Hollar

21.11. 2019 - 1.3. 2020

Muzeum moderního umění | Trojlodí, Kabinet, Salon
21. 11. 2019 – 1. března 2020

Sbírka volné grafiky představuje třetí nejobsáhlejší sbírkový fond Muzea umění Olomouc. Je vnitřně rozdělena na dva celky – menší kolekci staré grafiky 15. až 19. století a obsáhlejší konvolut grafiky 20. a 21. století, tedy moderní a současné. Toto členění zachovává také koncepce aktuální profilové výstavy, kterou Muzeum umění Olomouc pokračuje v systematickém zpracování a prezentaci svého kmenového sbírkového fondu. Autonomní instalace i doprovodné publikace věnované sbírce grafiky, přesto spolu navzájem komunikují a odkazují jedna na druhou. Hranice nejsou jasně vymezené ani uzavřené a překvapivé souvislosti, ať již námětové, výtvarné či technologické, tak může návštěvník výstavy hledat napříč staletími. Prezentace sbírky v celém jejím časovém rozsahu přibližuje prostřednictvím vybraných děl širokou škálu podob a funkcí, kterými byla grafika nadána od samých počátků svého vzniku.

Připravované výstavy:
Art & Print | Sbírka grafiky Muzea umění Olomouc

Kolekce staré grafiky Muzea umění Olomouc nebyla, na rozdíl od grafiky moderní a současné, nikdy budována systematicky. Sbírka nemá konkrétní zaměření či vymezení sběratelských témat, přesto jsou v ní zastoupena nejen jednotlivá pozoruhodná díla významných autorů i dílen, ale také tisky ilustrující široké spektrum námětů a forem grafického umění od pozdního středověku do konce 19. století.

O uměleckém významu grafiky dnes není pochyb, její postavení však nebylo vždy jednoznačné. Často byla chápána a vnímána především jako reprodukční médium, tedy zejména zdroj informací o historii, kultuře, umění. Od počátku však byly rozvíjeny obě dvě základní polohy grafického tisku. První, v podstatě původní, vychází z možnosti reprodukovatelnosti, tedy zmnožení obrazu a představuje grafiku zejména jako nástroj šíření idejí, obrazů či myšlenek. Stejně významná však byla vždy také její druhá poloha – tedy umělecká, exklusivní, výsostně autorská. Obě se přitom mohly vzájemně potkávat, prolínat či doplňovat.

Provázanost technologie s uměleckým záměrem při vzniku grafického obrazu reflektuje název části výstavy věnované staré grafice. Na vybraných exponátech pestré muzejní kolekce vypráví příběh grafiky v průběhu jejího historického i technologického vývoje. Počínaje dřevořezovými ilustracemi konce 15. století, přes virtuózní mědirytiny renesančních a manýristických mistrů, širokou škálu možností a podob barokního leptu až k univerzálnosti litografie, která ovládla grafiku 19. století. Námětová šíře grafické produkce zahrnuje sakrální i profánní témata, mytologie, alegorie, architekturu, krajinu, portrét i žánrové či satirické tisky.

 

Post.Print | Sbírka grafiky Muzea umění Olomouc

Grafika je komplexním fenoménem, jehož význam dalece přesahuje rámec výtvarného umění či vizuální kultury. Zásadně ovlivnila způsob, jakým přemýšlíme, učíme se, tvoříme i sdílíme. Je integrální součástí odborných atlasů, dětských knih i virtuálního prostoru – a samozřejmě také galerijních sbírek. Ty by bylo za daných okolností vhodné jmenovat především. Jakkoli je však našim cílem prezentovat především kontext kolekce, jež je navíc v rámci Muzea umění Olomouc jednou z kmenových, sám název výstavy demonstruje ještě jinou ambici. V posledních letech se totiž grafický způsob vidění etabluje také mimo své přirozené prostředí a začíná zasahovat či přímo kolonizovat nejen jiná média (malbu, fotografii, film ad.), ale také sám způsob naší orientace ve světě. Polská historička umění Dorota Folga-Januszewska pro to, o čem hovoří jako o novém stupni civilizačních transformací, užívá termín pangrafismus (v originále pangrafizm). Snaží se jím postihnout změnu, která do reality dne a více či méně stabilního obrazu uvádí nové vnímání časoprostoru a s ním spojenou významovou fluidnost. A odkazuje přitom na Platona, jehož obava z obrazu jako prosté kopie originálu, jež nedemonstruje nic jiného, než lidskou omezenost a nedostatečnost, se ve virtualitě procesu, to znamená jeho potencialitě, nikoli hororovým způsobem zhmotňuje, ale naopak rozplývá. Grafika tuto skutečnost zároveň předchází i dovršuje, protože je sama procesem odvíjejícím se ve fázích, v nichž se jednotlivé skladební prvky neustále proměňují a přeskupují, čímž se zároveň ustavuje obrazový i sémantický význam věci. Globální aspekt teorie obrazu také předpokládá konotace historické, antropologické, sociologické ad. Lze proto navázat slovy amerického filosofa Alvy Noëho, který v reakci na současný neurologický výzkum a výzkum percepce rehabilituje myšlenku, že umění, tj. umělecké dílo, je „zvláštním nástrojem“ respektive „mapou“ světa, v němž žijeme. A lze je tak využívat ve smyslu obecném i tom docela osobním.

Není našim cílem pangrafismus historizovat, respektive jeho prostřednictvím aktualizovat minulé. Tím spíše, že odkaz k „tradičnímu“ způsobu vytváření znamená v tomto případě naprosté omezení se na finální tisk – sbírka skutečně neobsahuje jakoukoli (v průběhu posledních třiceti let etablující se) matrici, nepostihuje pozvolný přechod grafiky do třetího rozměru ani stále intenzivnější digitalizaci. Zdá se však, že onen esprit pangrafismu je či může být také čímsi jako vnitřní aspirací média – možností, která se potenciálně prosadí, byť ze zálohy a nečekaně. Jde nám proto o to, vyzdvihnout především dva momenty, jež z grafiky činí výjimečnou záležitost a k jejímu současnému rozkvětu přispívají – je to jednak už zmiňovaný procesní charakter, jednak pestrost, která z něj vyplývá. Jak ukazuje prostý výčet osobností – Odilon Redon, Max Klinger, James Ensor, Vojtěch Preissig, Max Švabinský, Josef Váchal, František Tichý, Jan Smetana, Bohuslav Reynek, Vladimír Boudník, Dalibor Chatrný, Miloš Cvach, Zdeněk Sýkora, Victor Vasarely, Ivan Picelj, Otto Piene, Dieter Roth, Sarah Schumann, Alena Kučerová, Adriena Šimotová, Rudolf Sikora, Daniel Fischer, Vojtěch Kovářík, Šárka Trčková – spektrum je to ohromné a ve všech svých instancích výjimečně zajímavé. Zjevně také demonstruje postupnou změnu charakteru i statusu (grafického) obrazu.