Nadace Hollar

17.5. 2019 - 7.7. 2019

Milan Dobeš Museum
17. 5. – 7. 7. 2019

Zbyněk Janáček (*1957) navazuje na průlomový odkaz abstraktně geometrického projevu dvacátého století. A to nejen vyjadřovací řečí skládání a přeskládání geometrických tvarů umožňující čiré spojení mezi individualitou a univerzalitou, ale cíleným přezkoumáváním obrazové plochy jakožto pomyslné brány kamsi dále, do sféry pojednávaném nejen okem, ale přemítající myslí.

Janáčkovy promyšleně utvářené konstrukce, jednající konkrétně a soběstačně o sobě a za sebe bez odkazu na předmětný svět, pro nás odkrývají prazákladní stavebnici prostorových vztahů, ze kterých se spřádá vše, co jsme jako lidé schopni pojmenovat, od atomů přes běžnému zraku viditelnou skutečnost civilizace a přírody až po nedozírné měřítko vesmíru. Tak, jako v přírodě a vesmíru, nejde u Janáčka pouze o inertní či statické soustavy, ale o energií prostoupené a propojované celky, v nichž cítíme nekončící bohatství pohybových momentů.

V tomto ohledu hrají klíčovou úlohu nejen tvary samotné, ale i barvy, včetně jemných odstínů šedě, podněcující v nás představu o prostorové dynamice. A technickým východiskem k takovým kompozicím je právě serigrafie s její schopností přesného ohraničení forem, příznačnou barevnou sytostí a možností průhledného překrývání vrstev.

Vedle klasických tisků sledujeme u Zbyňka Janáčka i „vykročení do prostoru“ v podobě defragmentovaných obrazů, iluzivních průhledů v zrcadlových plochách a volně stojících lightboxů, které všechny citlivě reagují na své reálné okolí, čímž se stávají živě proměnlivou součástí prostředí diváka. Jistě stojí za zmínku, že autor nezůstává v zažitých polohách ani v technické rovině. V posledních letech totiž dále rozvijí svou serigrafií zakotvenou vizuální řeč za použití digitální technologie a UV tisku, umožňující stále velkorysejší, přesnější a materiálově experimentálnější řešení směrem k rozšiřování a prohlubování obsahového sdělení.

Zbyněk Janáček reflektuje dědictví geometrických a obecně abstraktních tendencí moderního umění z pozice jistého ironického nadhledu, ale především s přesvědčením, že jejich objevy a svědectví, byť prizmatem „postpostmoderního“ vnímání, mají stále co říci. Dostáváme se tak od strohých vizí Maleviče a Mondriana přes rozechvěle meditativní prostory Boštíka a Rothka až k okamžiku přítomného a zcela jedinečného prožitku z autorovy osobní výpovědi, nesoucí v sobě stavebnost a světelnost gotického chrámu, ale i křehce pomíjivý pohyb rozčeřené vodní hladiny.

Richard Drury